Lanové centrum

Tak to máme za sebou. Lanové překážky, všechny ty můstky, kladiny, oka, tramvaje, houpačky, kříže, sítě apod. Mnohé známe z táborů, ale tentokrát se překonávání neodehrávalo metr nad zemí, ale nekde 8 metrů nad zemí. Samozřejmě s jištěním, ale stejně, kdo se bojí tenkého a třesoucího se lana  a výšek jako já, pro toho je to docela soda. Z naší sestavy - Verča, Vojta, Žabka, Dulča, Lucka, Kája, Chouťák, Rychlonožka, Jarin, Janinka, Honza a já - jsem byla bezkonkurenčně nejsrabovatějším členem. Třeba je to tím věkem:-). V pátek večer jsem nemohla hrůzou usnout, když jsem si představila, do čeho jsem se to zase namočila. Nakonec to nebylo tak zlé. Tedy přesněji formulováno, bylo to super. I mně se to líbilo, i když jsem se děsně bála (zvlášť na tý hnusný kolektivní atrakci s tarzaním skokem). A dětem se to myslím líbilo ještě víc. Byla jen škoda, že nám trochu krápalo, ale i tak jsme si to užili. Většina účastníků si vyzkoušela i ďábelskou odpornou houpačku (já tedy ne, samozřejmě, nejsem sebevrah. A navíc jsme neměli čas na moje dvacetiminutový odhodlávání se nahoře). Ale mezi účastníky panovala všeobecná shoda, že si to na jaře zopakujeme.  Takže kdo nebyl tentokrát, nechť se rozhodně zúčastní příště!

Fotky časem budou tady.